Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 9:29 | Reagovat

Musím říct že mě a myslím že nejen mě mluvíš z duše. A ty závěrečné věty mi dokonale mluví z duše. Tohle všechno taky cítím když si beru foťák a jdu ven .....

2 Martin Soural Martin Soural | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 17:41 | Reagovat

Povedený článek, myslím, že fotografii vidíš z toho správného směru. :-) Ale to je vidět i z tvých fotografií. ;-)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 7:11 | Reagovat

Myslím, že je to celkem moudrý přístup. Zdaleka ne každá fotografie musí být vyfocená a zdaleka ne každá vyfocená fotka musí být předvedená.

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 17:04 | Reagovat

Tenhle článek jsem si užila a dokonce i přikyvovala - jo, taky to tak dělám. Pravda, nemám takovou fotografickou praxi jako ty, fotit jsem začala zhruba v jedenácti letech, nicméně posun tu je. Taky už nefotím všechno. Dívám se kolem sebe a snažím se představit si objekty, jak by vypadaly na fotkách - a za jakých podmínek je vyfotit, aby ta fotka měla něco do sebe. Odpadu bude vždycky víc než toho opravdu povedeného, ale i tak si myslím, že jsem se od focení desítek kravin na stejný způsob posunula dál. :-)
Někdy bych si chtěla vyzkoušet fotografovat foťákem na film. Možná by můj děda nějaký vyhrabal a ještě by měl radost, že je k užitku. :D :-) (děda i foťák)
Taky jsem nikdy nefotila na automat. Ani na obyčejném kompaktu jsem si nikdy nenastavila "Auto", vždycky jsem to dělala přes funkci P. Teď se zrcadlovkou fotím výhradně s ručním nastavením všeho - jen občas si dám automatické ostření, ale někdy je prostě rychlejší a efektnější zaostřit manuálně. :-)
A taky už mě nemrzí, že nefotím všechno. Často vídám nádherné východy a západy slunce, podzimní barvy, budovy, kytky... ale vyprávět o tom mě aspoň nutí pilovat pisatelství, protože tak jako se nedá všechno vyjádřit slovy, ani fotografie nevystihne všechny emoce. A proto je fajn to skloubit. :-)

Fakt moc pěkný článek. :-)

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. listopadu 2015 v 10:37 | Reagovat

Focení mne naučilo chodil Prahou s hlavou vzhůru. I když při tom vrážím do chodců, ale mohu vidět, co straší ve věžích, vížkách a výklencích, které se dotýkají nebe.

A taky mne focení naučilo krotit moji netrpělivost, neboť čas má svůj čas.

6 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 5. listopadu 2015 v 17:45 | Reagovat

Kdysi mi manžel, a myslel to spíš hanlivě, pohrdavě, řekl, že už se neumím dívat na svět jinak, než přes hledáček fotoaparátu. Já jsem mu na to řekla, že právě proto vidím víc. Myslím tím, že já se dívám, co by stálo za snímek a tím pádem jako bych hledala ten skvělý záběr a spousta věcí mi neunikne. Ale co obdivuju je focení se zenitem. U mne by to byla praktika TL nebo Yashica D, ale tyhle foťáky už mám jen na výstavě ve vitríně. Černobílé fotky z filmu i filmy samotné jsem si vyvolávala sama v noci v zatemněné koupelně při červené žárovce, protože bych nedokázala čekat, co mi z toho udělá a za jak dlouho laboratoř. Barevné fotky bych nedokázala uděla sama, to už je složitější proces a co já jsem se narozčilovala s laboratořemi, že mi uřízly na fotce nohy a nechali hafo oblohy. Prostě kompozice v háji. A pak také prý záleželo na tom, kdy se daly fotky vyvolávat. Fotografové říkali, že nejlepší je ve středu. V pondělí se vývojky připraví, to jsou moc ostré a v pátek už jsou vyčerpané.  Navíc jet někam, kam už se vícekrát nevrátím s foťákem na film bych se svou smůlou neriskovala. Stalo se mi třeba, že jsem měla spatně založený film, což mi došlo při 40 snímku. Někdy se dalo udělat víc než 36, ale 40 nikdy. A den focení byl v háji a já stála na nádraží připravená k odjezdu. Zklamání obrovské, nálada pod psa.... ;-) Proto vítám digitál, kdy mohu i při focení pohotově měnit nastavení clony a času a třeba zkusit dvakrát nebo třikrát jiné nastavení.
Ale stále jsem se nedostala do stádia, kdy bych fotila méně a nebo někam jela bez foťáku. I na tu zahradu. To si řeknu, kašlu na to, fotím pořád stejné fotky i když v různých podmínkách, ale už jsou ohrané. Foťák nevemu  a zrovna se na louce hned pod zahradou pase stádečko srnčí. Kousek ode mne a já sakra nemám foťák. Takže ho beru s sebou stále, i když mi ta brašna připadá čím dál těžší. :-)

7 P.Itterheimova P.Itterheimova | Web | 5. listopadu 2015 v 18:41 | Reagovat

Výborný článek - díky za něj. Spoustu věcí mám stejně, jen na ten analog si moc netroufám (přesto jsem jsem si dnes vyzvedla fotografie ze svého prvního vyvolaného filmu).
Nejvíc si cením právě toho, že vnímám více věcí a více se koukám kolem sebe - v důsledku i ve svém rodném městě vypadám spíš jako turista. U Tvých fotografií je ale porozumění dobře znát. :)

8 Iris Iris | E-mail | Web | 5. listopadu 2015 v 19:08 | Reagovat

Dívám kolem sebe a hodně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.