Focení mě naučilo

3. listopadu 2015 v 9:27 | Metteorwa |  rady a nápady
Možná to bude znít divně, ale to co mě v první řadě focení naučilo, je nefotit...Oukej přiznávám, je to trochu přemrštěná formulace. Ale je fakt, že za poslední rok, dva, jsem si začala všímat toho, že fotím o dost méně. Poměrně zásadním důvodem je samozřejmě i náročnější škola, práce, "dospělácké" starosti. Prostě už nejsem puberťačka na střední, co si mohla dovolit trávit hodiny a hodiny focením a další hodiny postprocesem fotek a blogováním o nich.
Ale není to jen tím. Dřív jsem fotila všechno. Doslova. Byla to droga, cokoliv se kolem mě jen mihlo, muselo být vyfoceno. Fotit jsem nepřestala...jen se změnil můj postup. I když mám k dispozici digitál, připadá mi, jako kdybych měla v hlavě vsugerovaný film. Prostě fotím jen to, o čem jsem stoprocentně přesvědčená, že to za to stojí - i tak však mám stále dostatek odpadu. A ty fotky ani tak nejsou o moc lepší, jen jich je prostě míň. Focení mě naučilo být úspornější.


Například teď jsem na stáži ve Španělsku, na celý měsíc. A víte co? Zapomněla jsem si nabíječku na Nikonku. Já vím, k neuvěření. Mám sice dvě baterky, ale přijela jsem jen s jednou plně nabitou, tu druhou jsem jakožto prázdnou, bez možnosti ji nabít, tahala s sebou zbytečně. Ale víte co? Vlastně to není vůbec problém. Naštěstí jsem si navykla tahat všude i Zenit. A filmy nějaké ještě mám, a rozhodně je jednodušší zde sehnat nějaký film než specifickou nabíječku. Prostě fotím vše na Zenit...Nikonku jsem za celý týden ještě nevytáhla, i když bych klidně mohla, protože tak jako tak, výdrž má velkou. Jenže mě se nechce. Zvykla jsem si na komfort Zenitu, kdy automaticky opravdu pečlivě rozmýšlím každou fotku, když se mi něco líbí opravdu hodně, pro jistotu to cvaknu dvakrát. To stačí. Navíc nejsem rozptylovaná tím, že se mi fotka hned zobrazí. Musím se prostě hned na poprvé soustředit na plný koule a cvaknout.....a pak čekat, co z toho bude. Samozřejmě ale přiznávám, že občas to prostě nevyjde - mám pocit, že něco možná neklaplo, tak udělám další fotku toho samého. Ale tím to končí. Žádné starosti navíc, žádné stovky a tisíce fotek, z nichž je 90 % odpad.
Ale je fakt, že tu mám s sebou i kamerku, na kterou jsem si zvykla v Arménii. Natáčím tedy taky celkem dost videí, což mi v podstatě vynahrazuje "absenci" digitální zrcadlovky.


Další věc, kterou mě focení ne přímo naučilo, ale spíše to ve mně prohloubilo jistý instinkt, je dívat se kolem sebe. Všímat si sebemenších detailů - což je na druhou stranu asi trochu vtip, protože ve skutečnosti špatně vidím do dálky a díky tomu mi leccos uniká. Nemyslím to jen jako nutný fotografův instinkt, vnímat své okolí, zvlášť vizuálně mnohem citlivěji. Nejde jen o focení. Jde o radost z něčeho krásného. Není nutné vyfotit vše.
Je ale nutné všímat si a pamatovat. Potěšit sám sebe. Zastavit, podívat se blíž, vrýt si jakýkoliv výjev do paměti a schovat si ho na dobu, kdy budete potřebovat nějakou útěchu. Focení mě v tomhle celkem vycvičilo, zvlášť ve vnímání světla. Všímám si jednoduše velmi často věcí, které bych pravděpodobně přešla, nebýt focení. A užívám si tu nádheru kolem nás a nemám vždy nutkavou potřebu ji vyfotit...někdy je prostě příjemnější být sobec a uchovat si ten střípek jen a jen pro sebe. Jako když celkem nedávno, asi tři roky zpět, jsem šla ze školy, byla zima. Slunce už klesalo k obzoru přímo proti mě. A najednou začalo sněžit. Tak akorát, jemně. A díky shodě okolností se všechny sněhové vločky rozsvítily jako světlušky. Je to jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy viděla...ale nevyfotila jsem to, můžu jen vyprávět. A vůbec mi to nevadí.


Focení mě též naučilo, že některé věci, které se zdají těžké, mohou být ve výsledku velmi jednoduché. Ano, přesně tak, expozice. Tak často slýchávám "bojím se fotit na manuál", "to se nikdy nenaučím, je to hrozně těžké", "je to riskantní, automat je jistota". Velký omyl. Největší z omylů, což se focení týče. Expozice je ve skutečnosti velmi jednoduchá a časem o ní člověk ani nepřemýšlí, dělá vše automaticky. Rozdíl je jen v tom, že fotky děláte vy, ne foťák. Můj úplně první fotoaparát byl nějaký Canon na film, byla jsem tehdy dítě, nastavit se zde dalo jen s bleskem/bez blesku. Ale i tak mě to celkem bavilo. Pak jsem ale zatoužila po digitálu. Vybrala jsem si malý kompatík, tehdy za 2500 ,-. To, co mě zaujalo bylo, že měl manuální režim. Jistě, neměla jsem ani tucha, co to znamená. Ale lákalo mě to. Od první chvíle jsem fotila na manuál, i když jsem nevěděla jak to funguje a o expozici jsem před tím nikdy neslyšela. Časem jsem se ale leccos naučila a za chvíli jsem přesně rozuměla ISO, času závěrky i cloně. Pak přišla na řadu ohniska...a za chvíli jsem u focení nemusela nijak zdlouhavě přemýšlet, "jak to nastavit". Šlo to absolutně samo. Jediná věc, kterou potřebujete k focení, je rozumět expozici a optice (ohniskům) a pochopit jaký vliv mají na výslednou fotku. Pak jste pánem své tvorby a ne jenom mačkal.


Focení mě naučilo, že pravidla jsou skutečně od toho, aby se porušovala, ale člověk je musí znát a mít k nim určitý respekt. Neměli byste však nechtěnou chybu vydávat za záměr. Příkladem může být moje "Andělové chlastaj taky" (zcela dole). Fotili jsme to s kamarádem na dálkovou spoušť v celkem stížených podmínkách. Půlka fotek byla kvůli mé chybě zaostřená špatně. Chyby jsem si všimla hned na focení, ale výsledná fotka mě zaujala, navíc jsem věděla, že mám i spoustu fotek zaostřených správně, tak jsem to nechala být. Jenže ať jsem se snažila, jak jsem chtěla...právě ta "špatná" byla v mých očích ta pravá. U téhle fotky jsem název měla vymyšlený předem a tak nějak mi k tomu nedoostření sedělo, jako by dávalo "andělům" ten vznešený a záhadný vzhled, jako by nebyli skuteční. Nakonec jsem prostě místo "správné" fotky zvolila tu "špatnou" a neměnila bych. Nemůžu se však s nikým hádat. Pro někoho je to prostě chyba, která se neodpouští, a určitě by sáhl po fotce ostré.

Focení mě naučilo růst. Zlepšovat se. Relaxovat. Focení mě naučilo, že i něco tak nepatrného a nenápadného, jako cvaknutí závěrky, může být tak líbezný a uklidňující zvuk. Focení mě naučilo.





Pac & Pěstí Metteorwa
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 9:29 | Reagovat

Musím říct že mě a myslím že nejen mě mluvíš z duše. A ty závěrečné věty mi dokonale mluví z duše. Tohle všechno taky cítím když si beru foťák a jdu ven .....

2 Martin Soural Martin Soural | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 17:41 | Reagovat

Povedený článek, myslím, že fotografii vidíš z toho správného směru. :-) Ale to je vidět i z tvých fotografií. ;-)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 7:11 | Reagovat

Myslím, že je to celkem moudrý přístup. Zdaleka ne každá fotografie musí být vyfocená a zdaleka ne každá vyfocená fotka musí být předvedená.

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 17:04 | Reagovat

Tenhle článek jsem si užila a dokonce i přikyvovala - jo, taky to tak dělám. Pravda, nemám takovou fotografickou praxi jako ty, fotit jsem začala zhruba v jedenácti letech, nicméně posun tu je. Taky už nefotím všechno. Dívám se kolem sebe a snažím se představit si objekty, jak by vypadaly na fotkách - a za jakých podmínek je vyfotit, aby ta fotka měla něco do sebe. Odpadu bude vždycky víc než toho opravdu povedeného, ale i tak si myslím, že jsem se od focení desítek kravin na stejný způsob posunula dál. :-)
Někdy bych si chtěla vyzkoušet fotografovat foťákem na film. Možná by můj děda nějaký vyhrabal a ještě by měl radost, že je k užitku. :D :-) (děda i foťák)
Taky jsem nikdy nefotila na automat. Ani na obyčejném kompaktu jsem si nikdy nenastavila "Auto", vždycky jsem to dělala přes funkci P. Teď se zrcadlovkou fotím výhradně s ručním nastavením všeho - jen občas si dám automatické ostření, ale někdy je prostě rychlejší a efektnější zaostřit manuálně. :-)
A taky už mě nemrzí, že nefotím všechno. Často vídám nádherné východy a západy slunce, podzimní barvy, budovy, kytky... ale vyprávět o tom mě aspoň nutí pilovat pisatelství, protože tak jako se nedá všechno vyjádřit slovy, ani fotografie nevystihne všechny emoce. A proto je fajn to skloubit. :-)

Fakt moc pěkný článek. :-)

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. listopadu 2015 v 10:37 | Reagovat

Focení mne naučilo chodil Prahou s hlavou vzhůru. I když při tom vrážím do chodců, ale mohu vidět, co straší ve věžích, vížkách a výklencích, které se dotýkají nebe.

A taky mne focení naučilo krotit moji netrpělivost, neboť čas má svůj čas.

6 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 5. listopadu 2015 v 17:45 | Reagovat

Kdysi mi manžel, a myslel to spíš hanlivě, pohrdavě, řekl, že už se neumím dívat na svět jinak, než přes hledáček fotoaparátu. Já jsem mu na to řekla, že právě proto vidím víc. Myslím tím, že já se dívám, co by stálo za snímek a tím pádem jako bych hledala ten skvělý záběr a spousta věcí mi neunikne. Ale co obdivuju je focení se zenitem. U mne by to byla praktika TL nebo Yashica D, ale tyhle foťáky už mám jen na výstavě ve vitríně. Černobílé fotky z filmu i filmy samotné jsem si vyvolávala sama v noci v zatemněné koupelně při červené žárovce, protože bych nedokázala čekat, co mi z toho udělá a za jak dlouho laboratoř. Barevné fotky bych nedokázala uděla sama, to už je složitější proces a co já jsem se narozčilovala s laboratořemi, že mi uřízly na fotce nohy a nechali hafo oblohy. Prostě kompozice v háji. A pak také prý záleželo na tom, kdy se daly fotky vyvolávat. Fotografové říkali, že nejlepší je ve středu. V pondělí se vývojky připraví, to jsou moc ostré a v pátek už jsou vyčerpané.  Navíc jet někam, kam už se vícekrát nevrátím s foťákem na film bych se svou smůlou neriskovala. Stalo se mi třeba, že jsem měla spatně založený film, což mi došlo při 40 snímku. Někdy se dalo udělat víc než 36, ale 40 nikdy. A den focení byl v háji a já stála na nádraží připravená k odjezdu. Zklamání obrovské, nálada pod psa.... ;-) Proto vítám digitál, kdy mohu i při focení pohotově měnit nastavení clony a času a třeba zkusit dvakrát nebo třikrát jiné nastavení.
Ale stále jsem se nedostala do stádia, kdy bych fotila méně a nebo někam jela bez foťáku. I na tu zahradu. To si řeknu, kašlu na to, fotím pořád stejné fotky i když v různých podmínkách, ale už jsou ohrané. Foťák nevemu  a zrovna se na louce hned pod zahradou pase stádečko srnčí. Kousek ode mne a já sakra nemám foťák. Takže ho beru s sebou stále, i když mi ta brašna připadá čím dál těžší. :-)

7 P.Itterheimova P.Itterheimova | Web | 5. listopadu 2015 v 18:41 | Reagovat

Výborný článek - díky za něj. Spoustu věcí mám stejně, jen na ten analog si moc netroufám (přesto jsem jsem si dnes vyzvedla fotografie ze svého prvního vyvolaného filmu).
Nejvíc si cením právě toho, že vnímám více věcí a více se koukám kolem sebe - v důsledku i ve svém rodném městě vypadám spíš jako turista. U Tvých fotografií je ale porozumění dobře znát. :)

8 Iris Iris | E-mail | Web | 5. listopadu 2015 v 19:08 | Reagovat

Dívám kolem sebe a hodně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama